U jezera dívka hraje si
U jezera dívka hraje si,
Po hladině kreslí,
Co srdce její nese v ní.
Na co myslí potají.
Výří vodní hladinu.
Co v ní vidí.
Každý oblouček,
Úsměv je jiný.
Maminčin,který ostatní už zapomněli.
Otce smích,jež bořil zášť i smír.
Bratra,co radoval se vždy.
Ba ten její,ten smutný.
Vítr hraje si s mašlí ve vlasech.
Dívka nemyslí na smutek,
Jen dál hraje si a zpívá.
Tichou písničku,co nemá slova.
Patří všem,co odešli.
Těm,co nejsou na zemi.
Těm,co už nehřejí.
Však pro ni,pro ni nejsou zapomenuti.
Stále hřejí ji vzpomínky.
Není žádné sbohem,
My zas přijdem.
Řekli ji.
Čeká u vodu na věky, ta dívka, jež ztratila zrak, stářím vlasy i hlas.
S vodou si hraje a na ně čeká, hřeje ji láska, v srdci v krásou dán.
Na ústech teď vítr písničku její hraje, do nebe brzy ji odnese.
Má malá dcerko, můj malý květe, má sestro, pojď k nám, čas tvůj spěje.
A tak stará a šedivá, ruku svou natáhla, k měsíci a hvězdám.
Tu k ní pramínek sešel, aby odnesl ji tam.
Tělo do vodu sjelo, ale ona k nebi stoupá,
dočkala se, tam na obláčku s ostatními odpočívá.